Jdi na obsah Jdi na menu
 


Duchovní zábrana

2. 9. 2021

Do firmy, ve které jsem pracoval, docházela hezká, asi třicetiletá externí učitelka angličtiny. Vůbec jsem ji neznal, jen občas vídal s kolegy, nic více. Po nějakém čase mne oslovil kolega z naší firmy, že ji sdělil, že kreslím automatickou kresbu, takže by chtěla se mnou mluvit. 

Při první schůzce mi pověděla, že se ve svém duchovním vývoji zastavila, jakoby na ní ležela betonová deska. Provedl jsem tedy kresbu. Před mnoha životy ona hezká, mladá žena spáchala sebevraždu, proto ten betonový dekl. Když jsem pátral dál, k mému údivu jsem zjistil, že dveře své duchovní cesty má sice zavřené, ale nikoli z druhé strany. Z druhé strany žádný klíč nebyl, ba ani zámek. Zavřené dveře byly přibouchnuté z její strany, takže jedině ona je mohla otevřít. Do další práce mi někdo zasáhl, což se mi ještě nestalo. Bylo to velké překvapení. Nakonec jsem zjistil, že to byl její děda z otcovy strany, který byl již po smrti a který na ni bude dohlížet a pomáhat ji až do její smrti. Do kresby jejího mentálního těla jsem si pak dovolil vkreslit požehnání její spirituální patronky, aby ona mladá žena měla sílu a odvahu dveře otevřít a jít v klidu dál.

Nakonec se tak stalo. Narodila se jí dcerka, pořádá meditační setkání, takže vyšla dále, konečně již svou otevřenou cestou. S dědou teda nevěděla, co má dělat. Poradil jsem ji, aby zajela k rodičům a na dědu se zeptala. Ten totiž umřel ještě předtím, než se narodila. Každopádně jsem ji důrazně požádal, ať o mě vůbec nemluví, ať se otce jen zeptá, jaký děda byl, co měl rád a tak, že jí to prostě jen zajímá.