Dnes večer mi kolegyně, starší a příjemná kolegyně z práce, sdělila, že má strach z války. Že má strach z 22.2. letošního roku, že bude jaderná válka.

Moje bývalá partnerka to měla stejné. Jakmile se kdekoli objevil válečný konflikt, kdekoli, tak z toho nespala několik týdnů, měla velký, existenciální strach a obavy. Nesla to velmi těžce.

Kolik je takových žen? Tisíce, statisíce, miliony? A co na to psychologové, kteří dle mého neporadí. A co když ženy v tomto případě, právě v tomto, konají autenticky a intuitivně?

Co si žena v tomto ohledu vůbec myslí, jak vnímá, kde bere, co prožívá, jak prožívá? Čím je tím ženou? Kdo je tou? Není nakonec žena "oním" rozkročenou od pólu k pólu Gaie a svým mateřským lůnem nezalévá tento svět? Nezkrápí vlhkostí něžnosti a odevzdání egoismus vezdejší? Zvláště když dokázala porodit oběť nejvyšší?

Mentální pole má jasná pravidla, která se nedají obelstít. Nedají se obejít ani jakkoli negovat. Mentálního pole se dokonce nedá vzdát ani v Nirváně. Nejde to, i elektrikář vám při instalaci umístí pojistky, abych to odlehčil...

Strach miliónu žen, které si ho nesou uvnitř sebe samých. Strach milionů lotosových poupat mateřství, lásky a něhy. Strach o nás, nesobecký, silný a téměř všemocný. Všemocný strach? Mentální pole si bere daň a někdo musí zaplatit. Zaplatit za ty sračky sobectví, odcizení a vše prorůstající zloby. Ženy tu daň platí. Svou velikostí i silou. Ženy platí strachem, to je peníz, který nepatří císaři ani bohu. Ženy jsou a to je dobře. Zvolily si to tak samy od sebe, platí a drží u toho hubu. Platí mlčky, nesobecky. Nesou tíhu pokorně a statečně.

Kdo z nás by to dokázal? Kdo?

Marek 12, 17: „Dejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží,“ řekl jim Ježíš. Zůstali nad tím v úžasu.