VĚDOMÉ "JÁ"

Minulost není pryč časem, ale místem. Minulost nemá s časem nic společného, minulost je spojená s možností. Možnost nenastává v čase, nýbrž teď a tady, tudíž nepodléhá času. Přepis možnosti a její realizace do minulosti není v posloupnosti času, nýbrž v hierarchii prostoru. Čas je obezlička nevědomí, které omezuje lidského tvůrce v jeho velkém, tvůrčím potenciálu. Daru nebes.

Se to lehce napíše, co? Ale jak to předat? Víte, velkým problémem jsou předsudky, které nás navýsost zaplňují svým tlejícím marasmem rádoby nenaplněných možností. Kdyby v nás nebyly, tak je to důkaz existence času. Jelikož v nás jsou, proudí námi, jsou důkazem bezčasí celého Stvoření. Dobře si to na nás vymyslel, Ten T-A-O, Ten nejstarší. Není to moc k zesměšnění...

Předsudky, že nebudu mít úspěch, že zestárnu, že zklamu, že se nebudu líbit, že jí neuspokojím, že ho neuspokojím, že přijdou noví náckové, že nás minulost nemine, že karma je všemocná, že musím odevzdat své bytí svému dítěti, že musím žít ve tmě, že upocené a ulepené nitro patří k mému bytí, že nemám nárok na lásku, že nemám nárok na štěstí, že nemám nárok na zdraví, že nepatřím do této nebo jiné společnosti, že nezklamu, že vždycky uspěji, že budu vždy nejlepší, že mám něco, co ostatní nemají, že jsem ztepilý, že mám nejmilejší a největší penis, že mám nejsilnější orgasmus, že jsem osvícený, že všechny a všechno chápu, že a že a že a že.

Jistě namítnete, že některé případy nejsou předsudky, ale jinými kategoriemi. Nemáte v tomto případě předsudek, že vy to můžete, popř. umíte správně zatřídit? Jedině vy?

Minulost není pryč časem, ale místem. Co to znamená? V moderní době jsme ztratili minulost, proto se bojíme. Chtě nechtě jsme lidé, tedy žijeme v kontinuu událostí, tedy projevených možností. Jestli uzavřených, to je velká otázka. Jedním z velkých rozdílů mezi námi a našimi předky je ten, že naši předci žili se svými předky. Předci byli součástí reality, života skutečnosti. S předky se radilo, vzájemně se ctilo i sloužilo. Předci se přechodem, resp. vratkou do lůna rodu, nikam neztratili. Spíše naopak, stali se silnou součástí zdejšího společenství, které se nevleklo ve stínu jejich rádoby všemoudré všemoci, nýbrž v duchu vzájemné kooperace. Rod je opouštěl až zapomněním, což je zcela v pořádku. Zapomnění není urážkou ani vytělením z centra sdíleného, třeba rodového nebo jiného společenství.

Měl jsem před lety silnou zkušenost. Ve vytržení ducha (samozřejmě bez přípravy, jak to u mě bývá, bez drog a alkoholu) jsem mohl přisednout k prvnímu druidskému ohni. Kmeti kolem ohně se potutelně usmívali, blízká zvířata vědomí byla u našich nohou. Lidská zkušenost je sdílenou komunikační cestou k člověku, třeba předku. Není důležité jakému předku, rodovému, genetickému, spirituálnímu. Je to cesta k člověku, nikoli události. Událost je otisk v mentálním světě, kdežto člověk je živý. Co se tedy změnilo moderní dobou?

Lidskou živost jsme nahradili událostí, resp. vzpomínkou na událost. Zastavěli jsme svět neživými sousošími, mohylami, pietními kreacemi, chrámy, kostely, u vzpomínky na živé. Živí to byli a stále jsou. Nesou si událost s sebou bezčasím. Společenství napříč Světem v pospolitosti živého sebe sdílení se je tajemstvím a darem božím. Místo toho ouřadové pořídí věnec a plni pietního dojetí položí mrtvolná květinová kola na místa určení a basta fidli. Doma ouřadové, opravdu nikoho neurážím, odloží nažehlená kvádra, tak si to doba žádá, zahledí se do TV kinoteatru s poplácáním rodiny smíření. Pieta místo života, živoření místo živosti, forma místo obsahu, oddělenost místo společenství.

Když procházím českou krajinou, krajinou lidí a tradic, krajinou trápení a úsilí, krajinou zodpovědnosti a nádhery lidské práce, je mi malinko smutno, jak bezživotí lehá na tu nádheru. Bezživotí projevující se bezduchou vyčpělostí připomínky dávného života, nikoli dávných tradic (tradice = čas). Upatlanost a bezduchost Velikonoc, 1.Máje, Samhainu usedají na krajinu člověčí. Život zchudnul, strom života je bez listí i květů, obrazně řečeno. Zbyl jen pahýl kmene a několik suchých větví. Škoda... A vlastně, jaká škoda? Suché opadne, někdy podlehne žehu, čímž opět vyraší strom nový, živý, třeba i silnější a krásnější, třeba s korunou do samého Nebe, kdo ví? Nebo snad Kdo ví?